Nemít náladu může být nemoc

Z portálu Zdravcentra, 1. část

Když má člověk náladu pod psa, může to být momentální indispozice nebo třeba vliv škaredého počasí. Když to ale trvá roky, je čas volat lékaře. Psychiatři mají i na "ne-náladu" svoji diagnózu. Nemoci se říká dysthymie. Mnohdy si neuvědomujeme, že jsme skutečně nemocní. Považujeme potíže za součást svého života anebo neměnnou stránku povahy. Podle mezinárodních statistik má až osm lidí ze sta reálnou šanci, že je něco takového v životě potká. A jako řada chorob, i tahle je zakódována v genech. Pak stačí něco, třeba smrt blízkého člověka nebo ztráta práce, a celý proces se spustí. Ženy jsou postiženy víc, a to hned dvakrát. Ono se právem říká, že ženy celý život více skuhrají, ale mužský umře jako první...

Dysthymie, to je dlouho přetrvávající melancholie, nezájem o vše, co ještě donedávna člověka bavilo, nerozhodnost, tedy permanentní jo a ne, a pak také únava, u žen často i bolest hlavy. Vše může na čas pominout, ale obnovená radost netrvá déle než dva měsíce.

Psychické rozpoložení pacienta může být přesto pro lékaře záhadou. Nenálada není totéž co zármutek například po ztrátě dítěte. Tam je zbytečné cpát do pacienta antidepresiva, vhodnější je něco na uklidnění, a hlavně přítomnost někoho blízkého či psychoterapeuta.
Stejně tak může být osudnou chybou, pokud lékař léčí pouze psychiku člověka, který trpí strachem z rakoviny. On ji totiž ve skutečnosti opravdu může mít, protože úzkost a deprese bývá jedním z příznaků nádorového onemocnění, obzvláště trávicího ústrojí a krvetvorby.
Depresivní porucha je nyní čtvrtou, nejvíce zneschopňující poruchou na světě. V r. 2020 se podle předpovědi světové banky depresivní porucha posune v tomto hodnocení na druhé místo a bude představovat jeden z největších zdravotních problémů. Deprese zapříčiňuje nejen dlouhodobou nezpůsobilost („disability“), protože je rekurentní a relativně často chronická, ale také zvyšuje morbiditu a mortalitu na obecně medicínské problémy a zkracuje délku života pro velký podíl dokonaných sebevražd.

Udávaná celoživotní prevalence deprese v Evropě je mezi 6-8 %, z toho 20 % trpí závažnou depresí. Podle předpovědí lze očekávat, že prevalence deprese stoupne na 8-10 procent. Již dnes se pohybuje u lidí nad 60 roků mezi 20-25 procenty. Pokud bychom vzali v úvahu všechny formy deprese, dosáhne celoživotní prevalence 17 procent.

Deprese je spojena s vysokou mortalitou, na které mají dokonané sebevraždy největší podíl. Podle zprávy SZO bylo za rok 2000 spácháno 1 milion sebevražd, což je více, než zapříčiní války, nehody a přírodní katastrofy. Je známo, že 70 % suicidií je následkem deprese.

Deprese je spojena s vysokou kardiovaskulární morbiditou a mortalitou. Nemocní po IM s depresí mají prvních 6 měsíců 5krát vyšší mortalitu než nemocní bez deprese. Z druhé strany prevalence deprese u kardiovaskulární choroby se pohybuje mezi 16-23 procenty. Klinická deprese představuje nezávislý rizikový faktor v patofyziologii kardiovaskulární choroby.

Deprese je také nejčastější psychický problém komplikující léčbu a prognózu nemocných se somatickými chorobami (vyskytuje se u 47 % nemocných po mozkové příhodě, u 45 % po IM, u chronicky nemocných v 9,4 %, u hospitalizovaných v 33 %, u hospitalizovaných onkologických pacientů ve 42 %, u Parkinsonovy choroby v 39 %). Diagnostika deprese u somatických nemocí je poněkud problematická, protože chybí jasná definice a chybějí specifické metody stanovení validizované u somaticky nemocných. Dále musíme počítat s nepochybnou heterogenitou sociodemografických faktorů ve sledovaných souborech bez vhodných kontrol. V případě podezření na depresi je vhodné klinické interview s odborníkem.

MUDr. Eugen Hinterbuchner

ZPĚT